Librantický větrný mlýn

Stavba spočívala na silném kříži z trámů položených na pískovcových kvádrech. Ve středu kříže stál vzepřen dubový sloup. Dole byl osekán do kostky 60 cm silné. V prvním poschodí končil jako válec. Dole nad křížem, na dubových sedlech byly položené trámy a na konci sloupu nahoře posazený 40 cm do kostky silný trám, nesly celou budovu mlýna, která se otáčela okolo sloupu. Hřídel nahoře byla položená trochu šikmo proto, aby křídla dole šla dále od budovy, když se otáčela a částečně se ohýbala a nechytala o budovu mlýna. Další účel byl, že vítr tlačil celý mlýn k zemi, nezdvihal jej.

Asi v roce 1860 změnil mlýn majitele, který v jeho blízkosti vystavěl chalupu.V roce 1914 vypukla první světová válka, která oživila upadající provoz na větrníku, jak se tehdy mlýnu říkalo.

Po válce zájem o mletí ochabl, protože nemohl konkurovat výrobkům moderních válcových mlýnů. V r. 1921 majitel a mlynář Josef Uhlíř zemřel a větrník tak ztratil svého pečlivého ochránce.Nový majitel František Prokeš počítal s tím, že mlýn rozboří na palivo a v chalupě ubytuje nájemníky pro svoje hospodářství. Státní památkový úřad však zboření mlýna nepovolil. Větrný mlýn vzal pod svoji ochranu, ale nikdo se o něho nestaral a zub času začal hlodat. 4. července 1929 se přehnala naším krajem hrozná vichřice, která mlýnem pootočila a poničila střechu. To uspíšilo jeho chátrání. Nejprve se začaly bortit trámy na křídlech, která po čase upadla. 4. dubna 1940 se zřítila vlivem větru zbývající křídla se zpuchřelým koncem hřídele. Tím typický znak mlýna zmizel úplně. Potom vypadal jako obyčejná bouda.V r. 1943 přijeli dva architekti v Technického muzea v Praze. Po několik dnů prováděli kreslení plánů celého mlýna mimo vnitřní zařízení. Celá stavba byla přesně změřena a byly vypracovány přesné a podrobné plány větrníku. Tím se prakticky uzavřel osud librantického povětráku.

V roce 1947 koupil za 5.000 K. od Prokšových větrník p. Žaloudek se slibem, že ho uvede do pořádku. Ale nestalo se tak a ještě téhož roku přistoupil k jeho zbourání. Tak tedy zmizela pěkná památka stavitelského umění našich předků i památka na to, že moukou v něm semletou se živilo mnoho lidí a v době I. světové války byl velkým dobrodiním pro obec a okolí. Je škoda, že jediné, co po mlýnu zbylo je jen několik fotografií, obrazů a plánů.

Podle záznamů p. Horáka